Dokud tu jsi

Martina nikdy nevěřila na osudová setkání. Je samostatná, aktivní a zvyklá mít svůj život pod kontrolou. Pak ale na Instagramu narazí na profil Honzy, mladého sportovce, který na fotografiích působí jako člověk, který nezná špatný den. Zvědavost ji přiměje napsat mu zdánlivě nevinnou otázku: „Co bys udělal, kdybys věděl, že máš před sebou jen jeden rok?“ Honza odpoví jednoduše: „Asi bych se zamiloval.“ Z několika zpráv se postupně stane vztah. Honza a Martina jsou každý úplně jiný. Ona miluje plány a jistotu, on žije okamžikem a neustále ji přesvědčuje, že nejlepší věci v životě vznikají právě tehdy, když se člověk přestane snažit všechno kontrolovat. Jejich vztah se rodí z obyčejných situací – ze ztracených cest, výletů bez cíle, smíchu, hádek kvůli večeři nebo letního výletu na vodu s kamarády. Právě v těchto zdánlivě bezvýznamných chvílích vzniká něco, co si oba začnou uvědomovat jako svůj skutečný domov.

Pak se však objeví první nenápadné příznaky, že s Honzou není něco v pořádku. Následují vyšetření a nakonec diagnóza ALS. Svět, který si spolu vytvořili, se začne měnit. To, co bylo ještě včera samozřejmé, se stává obtížným. Honza postupně ztrácí sílu, pohyb a samostatnost. Martina se snaží pokračovat v jejich společném životě a odmítá připustit, že nemoc musí rozhodovat o tom, co ještě mohou prožít. Honza však nemoc prožívá jinak. Čím víc Martinu miluje, tím silněji se bojí, že ji připoutá ke svému utrpení. Začne ji od sebe odhánět. Ruší společné plány, je podrážděný, uzavírá se do sebe a nakonec ji přesvědčí, aby odešla. Martina poprvé skutečně zvažuje, zda by neměla začít znovu bez něj. Zároveň ale pochopí, že Honzův boj není jen bojem s nemocí. Je to boj o právo rozhodnout, co s jeho životem ještě bude.

Když se k němu Martina vrátí, jejich vztah získá nový význam. Už se nesnaží vrátit život do podoby, jakou měl před nemocí. Učí se žít jinak. Honza už nemůže běhat, ale může cestovat. Nemůže chodit na místa, která miloval, ale Martina ho tam může dovézt. Nemohou dělat všechno jako dřív, ale stále se mohou smát, milovat a být spolu. Vzniká mezi nimi nový druh intimity, méně založený na tom, co člověk dokáže, a více na tom, kým pro druhého je. Honza si však stále nechává jedno tajemství. Přemýšlí o smrti a o možnosti odejít dřív, než nemoc definitivně převezme kontrolu nad jeho tělem. Martina o tom neví. Martina bere Honzu na výlet na jejich oblíbená místa v přírodě. Tyto radostné dny na závěr naruší Honzovo přiznání k plánované eutanazii.

Po návratu domů se to stává tématem jejich diskuzí a výměny názorů. Ve chvíli, kdy plánují návštěvu kliniky, Martina zjišťuje, že čekají dítě. Těhotenství změní jejich pohled na budoucnost. Vedle strachu se objeví nový důvod žít. Připravují dětský pokoj, vybírají jméno a plánují věci, o kterých už si Honza dlouho netroufal přemýšlet. Nemoc nezmizí, ale jejich život získá nový směr. V porodnici Honza drží Martině ruku. Je unavený a jeho tělo mu už téměř nedovoluje být tím mužem, kterým býval. Přesto si vzpomene na jejich úplně první zprávu. Martina mu tehdy položila otázku, co by udělal, kdyby věděl, že má před sebou jen jeden rok.

Honza se k ní nakloní a zopakuje svou dávnou odpověď: „Asi bych se zamiloval.“ O několik hodin později se narodí jejich dcera Eliška.